Psychologové popisují krizi středního věku jako období emocionálního zmatku ve věku mezi čtyřiceti a šedesáti lety, pro které je typická velmi silná touha po změně. Můj muž nikdy neměl příliš velké ambice, ale do krize středního věku se dostal o celých pět let dříve. Proto jsem také nejprve vůbec nepochopila, o co se jedná.
Tomu, co se vlastně dělo, rozumím až při pohledu zpátky. Zrovna se nám narodilo druhé dítě. Z tříčlenné rodiny jsme se rozrostli na čtyřčlennou. Práce se pro manžela stala náročnější a byl ve větším stresu. Náš syn se narodil týden před svátky, což znamenalo, že si jako pracovník v maloobchodě nemohl vzít dovolenou. A ještě ke všemu se blížily jeho pětatřicáté narozeniny.
Nestalo se to všechno naráz. Pomalu začal víc a víc času trávit doma u televize, díval se na akční filmy a hrál videohry. S domácností moc nepomáhal a byl pořád unavený. Klesal i jeho zájem o sex, ale to mě zase tolik netrápilo, protože jsem měla dost práce s miminkem a také rozbouřené hormony po porodu.
Muže, kterého jsem si vzala, jsem přestala poznávat. V té době jsme se často hádali. Nechápala jsem, co se to s ním děje. Potřebovala jsem jeho pomoc a podporu. Starat se o novorozené dítě bylo náročné a já jsem nechtěla, aby se naše starší, tehdy čtyřletá dcera, cítila opomíjená. Hádky byly čím dál horší a křičeli jsme na sebe i kvůli nádobí a prádlu. Byla to hrůza. Všechno se stále stupňovalo a už jsme to nezvládali. Jednou jsme se pohádali, on práskl dveřmi ložice a já si sedla v kuchyni se šálkem slabé kávy. Byla to nejhorší hádka, jakou jsme kdy měli.
Když jsem se po několika hodinách vrátila do ložnice, už jsme byli oba dostatečně klidní, abychom si mohli promluvit. Bylo to, jako když vytáhnete špunt z láhve šampaňského – všechny emoce, co se v něm nahromadily za několik měsíců, se z něj proudem vyhrnuly ven. Matka se o něj starala sama a on se bál, že nebude svým dětem dobrým otcem. Musel se stresovat v práci, která nebyla jeho vysněnou kariérou. Představoval si, že touto dobou se bude na své životní cestě nacházet úplně jinde. Nejhorší na tom bylo, že nevěděl, jak to změnit, ani zda se to vůbec změnit dá. Po té naší velké hádce si byl jistý, že mě jako manželku ztratil.
Když takhle přede mnou začal vylévat své obavy a pocity beznaděje, lámalo mi to srdce. Jediné, co jsem mu mohla říct, bylo, že se tím spolu nějak prokoušeme. Nebyl na to sám. Usnuli jsme v obětí, emocionálně i fyzicky vyčerpaní.
Na pocity zoufalství neexistuje jednoduché a rychlé řešení. Vedli jsme mnoho dlouhých debat o jeho obavách a snech. Kladla jsem mu otázky, které mu měly pomoci, aby si ujasnil své cíle. Cíle, kterých dosáhneme spolu. Ať se dělo cokoli, často jsem mu připomínala, že nemusí svou krizí procházet sám. Teď můžu s radostí říct, že je na tom mnohem lépe. Pořád nemáme sporťák a jeho kolegyně mě nechávají v naprostém klidu. Čtyřicáté narozeniny přestál bez nejmenšího náznaku jakékoli krize. Jedna krize v jednom manželství rozhodně stačí.